Ukázka 3 - Vyhnání Gerty Schnirch

strana 330 - 333
Teresa zvedla skleničku se slivovicí k nosu, přičichla k ní a během toho pokračovala:
"Vídeň byla přelidněná. Všude plno žebráků, teda lidí jako my, na ulicích, v parcích, na lavičkách, podél zhroucených budov, lidi hledající práci a jídlo, nebo lidi úplně mimo, ztracení, jen stojící a čekající, jestli jim někdo něco dá. Nedal, Vídeň byla vyjezená, ani místní neměli sami pro sebe, natož krmit uprchlíky. Nemohli nás uživit, jen z Brna jich sem po říšské silnici přišlo přes deset tisíc, a stahovali se sem odevšad, lidi z protektorátu, z celých Sudet, Maďaři, a kromě toho Rusové, kterých tam bylo jak nasraných. S těma to taky bylo strašné, nemyslete si, že se tam tehdy měly ženské jinak než na konci války v Brně, pořád panovaly tyhle pořádky. Na druhou stranu, později se to hodilo."
Teresa si přihnula z drobounké štamprličky a slivovice zmizela v jejím hrdle, za pravidelnou řadou zubů, mezi nimiž se zaleskl ten zlatý.
"Já to klidně řeknu, protože možná jenom díky tomu jsme přežily. Bez mého ruského kamaráda bysme byly už v té zimě pod drnem. Jen si nemyslete, potravinové lístky měli jen Rakušáci, a co to bylo? Třetina toho, co jsme dostávali na konci války, skoro z toho nešlo přežít. A uprchlíci? Ti nedostávali, nebylo, prostě nebylo. Muselo se narazit na pojízdný vůz Červeného kříže, aby člověk vůbec dostal nějaké jídlo, zas tu řídkou polívku, někdy vodový eintopf, my jsme s Ulou chodily na Sudbahnhof, ale když jsme přišly pozdě, měly jsme smůlu. Ale taky jsme měly štěstí, protože zrovna tam si mě vyhlídl ten můj Rus. Mohl to mít i zadarmo, kdyby si počkal někde za tmy, však to bylo na denním pořádku, jak jsme viděly, ale on dával chleba a špek, pak zase cukr nebo sušenou rybu, čert ví, kde to všechno bral. Můžu vám říct, že mi to bylo jedno, za tři vajíčka, co jsem jednou dostala, bych udělala i víc. Mně v té době bylo jedno úplně všechno, všechno, kromě zimy, která byla strašná, a hladu, který byl neúnosný. Člověk se stal jen tělem, co nemyslí, co je jen žaludek, sevřený, až to bolí a nedovolí spát. Byla jsem při sobě snad jen v těch chvílích, co jsme stály frontu na polívku nebo když jsme sehnaly brambory, co jsme si je vařily v plechovkách na ohni v parku, kde jsme s ostatními spalovaly lavičky, větve nebo kusy trámů, kterých bylo všude plno. Mezitím nám našli místo, v malých táborech, v takových spíš ubytovnách, co byly pro uprchlíky, kteří mohli zůstat ve Vídni. Nás poslali do Postgasse 4, kam jsme pak přivedli i Dorlu. Předtím jsme se ale musely s Ulou vzájemně ostříhat a hlavu nám pomazali takovou smrdutou rtuťovou mastí na odvšivení, což už Dorla prodělala v nemocnici, a dali nám jiné, nové prádlo, vypadaly jsme pak strašně. To byla taky potupa, ty vlasy, ale nebyl čas nad tím přemýšlet. Každopádně tomu mému Rusovi jsme nerozuměla, vypadala jsem hrozně, a on stejně chodil, než zmizel."
Teresa se pousmála.